Když se hory otřásly smíchem

Únor patřil na naší škole mimo jiné i mezinárodnímu setkání česko – katalánsko – madeirských studentů. Bylo hned jasné, že to nebude žádná nuda! Ba naopak. Byla to mezinárodní mise: přežít hory, zimu a současně se dorozumět ve 4 jazycích.

Začalo dobrodružství, na které se jen tak nezapomíná. Někteří z ostrovanů viděli sníh poprvé v životě. Ano, opravdový, studený, mokrý sníh, co vám zaleze za krk přesně ve chvíli, kdy si myslíte, že už jste v suchu.

První sněhová bitva započala asi po třech minutách. Přespolní byli nadšení. A Češi? Ti už plánovali, jak je naučí stylově padat, dostat sníh z kapes a další dovednosti. A pak přišla první velká výzva - brusle. Kombinace ledu, gravitace a sebevědomých teenagerů vytvořila show, za kterou by se nestyděla ani Olympiáda Pádů.

Po obědě hurá směr Priessnitzovy léčebné lázně. Výšlap nahoru Muzikantskou stezkou byl opravdu epický – nahoře čekaly výhledy pečlivě zabalené do mlhy a dole bolavé nohy, které odmítaly spolupracovat. Děkujeme za vynález lázeňského oplatku.

Další den jsme vyrazili na lyže. Naši přátelé z jihu zjistili, že sníh klouže víc než písek na pláži. První pokusy o sjezd připomínaly kombinaci neřízené rakety a tučňáka na dovolené. Brzdit je jednoduché, ale pouze teoreticky! Prakticky už to tak jednoduché není. Sníh byl naštěstí měkký a leccos odpouštěl. Všichni si na sedle prověřili fyzičku i schopnost říct „už nemůžu“ ve všech jazycích. Každý pád ale znamenal novou historku a každá jízda dolů byla malým osobním vítězstvím.

Den třetí. V jeskyni Na Pomezí se všichni tvářili odvážně, dokud někdo nezašeptal „netopýr“. Odměnou pak byly termální lázně v Losinách, kde konečně všichni roztáli jak ledovce v Golfském proudu.

A nakonec jsme vyrazili objevovat krásy Dolní Moravy. Selfie padaly rychleji než sněhové vločky. Všichni jsme naskákali na lanovku a nechali se vyvézt do mraků. Mlha se každých pár vteřin střídala s dechberoucími výhledy. Dolů nás čekala nekonečná, 3 km dlouhá Mamutí horská dráha. Na ní se díky značné rychlosti a množství zatáček rozléhal křik slabších povah. Přesto byla první slova v cíli nejčastěji: „JEŠTĚ JEDNOOOUUUU!“

Domů si studenti neodvezli jen vlastnoručně vyrobené suvenýry, stovky fotek a promočené rukavice, ale také nová přátelství a poznání, že Jeseník je fakt víc než jen tečka na mapě.

Všem moc děkuji!

Mia Suchá