Réunionu vzkazujeme: Byl jsi nádherný, drsný a nezapomenutelný. Deník z Erasmu plus na jižní polokouli

Naše dobrodružná cesta z Jeseníku na ostrov Réunion trvala pouhých 24 hodin – aneb když spojíte všechny druhy dopravy kromě ponorky: Autobus → vlak → autobus → letadlo č. 1 → letadlo č. 2 → zastávka u ptáka s krásným českým názvem blboun nejapný ( pro nechápavce – mezipřistání na Mauriciu????)→ letadlo č. 3 → autobus. Ano, takhle přesně vypadá teleportace po česku.

Perlička z cesty:

Náš student si vezl švýcarský otvírací nůž v Krabičce poslední záchrany.

Praha? V pořádku.

Paříž? „Bonne journée!“

Mauricius? „Monsieur, tak to ani náhodou!“

Takže poslední záchrana skončila u místního celníka, který si tím nožíkem možná právě otevírá místní kokosy.

A odpoledne? Zmrtvýchvstání v Indickém oceánu. Sice jsme vypadali jako chodící reklama na jet lag, ale koupání se studenty z Réunionu nám vlilo zpátky život do žil.

Indický oceán teplý, slunce pálí, jeseničtí studenti bledí… ale šťastní!

Je to teprve začátek naší ostrovní mise – sledujte nás, budou ještě větší zážitky!

Den 2-4 Survival game aneb já vám ukážu, čeští budulínci, co znamená tropický DEŠTNÝ prales

Kdybyste se někdy chtěli cítit jako hrdinové reality show Survivor, stačí se přihlásit na výměnu mládeže na Réunionu. My – 25 statečných dětí z Česka a Réunionu se svými učiteli – jsme totiž zvládli pěší trasu ze Cilaosu do Marly, malé vesničky v horách, kam nevede ani silnice, ani cyklostezka, ani dodávka s pizzou. Jídlo tam shazují vrtulníkem, a to je, přátelé, ten pravý adrenalin.

Hned na začátku naší pěší mise začalo pršet. Ne takové to české kapy-kap, ale r-e-á-l-n-ý tropický liják, při kterém i ryby hledají deštník. Z horské cesty se během pěti minut stala řeka a z nás… vodou nacucané houby. Batohy, my, svačiny, suché náhradní prádlo – všechno plavalo.

Do Marly dorazili všichni, někteří už ale spíše ve skupenství „promočená houba“. Tam nás zachránila paní Paulina – žena, která by v případě zombie apokalypsy přežila úplně všechno. Vařila na ohni, elektřinu lovila ze solárních panelů a tvářila se, jako by bylo úplně normální mít v kuchyni 34 promočených hub.

Druhý den ráno jsme zjistili, že Réunion má evidentně v oblibě jen dva druhy počasí:

1. leje,

2. leje víc.

Takže děti se nacpaly do jedné chatky a za zvukového doprovodu hurónského řevu hrály hry. Slyšeli je prý až v sousedním údolí.

Cesta zpátky? Konečně bez deště! Mokré boty vysychaly, nálada rostla a na konci na nás čekali rodiče. Ti nás naložili a odvezli na zahradu jednoho z učitelů, kde proběhla famózní jídelní párty – tolik dobrot pohromadě jsme neviděli od posledních Vánoc. A aby toho nebylo málo, došlo i na pořádnou vodní bitku v bazénu. Nikdo nezůstal suchý… což nám po těch dvou dnech vlastně přišlo docela normální.

A tak jsme přežili! Tropický liják, bahenní skluzavky, pytlíky v mokrých botech spolu s ponožkami (neoprén pro chudé????) i vodní bitvu dětí v bazénu. A s hrdostí můžeme říct: Budulínci z Jeseníku obstáli v džungli.

P.S. Výrok dne: Paní učitelko, ještě, že jsme tu společně. Kdybych tady byl/a jenom s rodiči, už od druhého kilometru mrčím a nechám taťku, ať mi zavolá vrtulník????

NEBE – PEKLO – RÁJ na ostrově Réunion!

Jestli si myslíte, že SURVIVOR skončil třídenním trekem tropickým pralesem, tak …… nemáte pravdu. SURVIVOR běží dál – a my k tomu přidáváme bonusová kola. Další tři dny? Jednoznačně pod názvem: NEBE – PEKLO – RÁJ.

NEBE

Tandemový paragliding! Naši účastníci se na15 minut proměnili v létající bytosti. Elegantní? No… pokud se za eleganci dá považovat:

• bojový křik při startu

• vítr v obličeji, který vyráběl účesy, za které by se nemusel stydět ani nejzarytější pankáč

• a občasné přistání trochu vedle… třeba na korálové pláži (au!).

Paní učitelka měla trochu smůlu: přistála se svým instruktorem přímo na korálech, padák se jí hned nato láskyplně omotal kolem pichlavého keře a ona pak 10 minut poskakovala okolo, rozmotávala, zamotávala, rozmotávala… a keř nechtěl padák pustit. Asi znal českou pohádkovou hlášku: „Co peklo jednou schvátí, už nikdy nenavrátí.“

PEKLO

Dobrovolný sestup do sopečné kaldery. Schody. Další schody. A pak láva napravo, nalevo, vepředu, vzadu. Výstup zpět? Řekněme to takhle: Kdo měl včera v nohách energii, ten ji dnes zapomněl někde v kráteru.

RÁJ (zatím demo verze)

Dnes jsme se teprve učili pracovat s potápěčskou výbavou: Jak dýchat. Jak nestrašit rybičky. Jak se nebát žraloků. Jak se nenapíchnout na korál. A jak nepůsobit jako vorvaň v posledním tažení.

A v toto příběhu zase figuruje paní učitelka ( její jméno redakce zná, ale tady ho nebudeme prozrazovat – každopádně je to bohužel ta samá, co tančila kozáčka kolem keře s padákem).

Tentokrát jí ale pro změnu špatně utáhli vestu s kyslíkovou lahví. Takže pod vodou probíhala tahle show: bomba táhne vestu na stranu – vesta táhne paní učitelku na stranu – paní uč. se snaží bombu přetlačit, ale nedaří se. Výsledek? Paní učitelka se přetáčí o 180 stupňů, takže vypadá jako velká leklá rybička, co plave bříškem nahoru. Pravé potápění z lodě v Indickém oceánu nás ale čeká až v pátek! Instruktoři tvrdí, že je to bezpečné. My tvrdíme, že se budeme držet lodě tak pevně, že ji možná ukotvíme vlastníma rukama.

Réunion nás zkouší.

My přežíváme. Zatím????

10-11. den

Dnešní pokračování našeho SURVIVALU začalo pro nás zcela novou disciplínou – soukáním se do vlhkých a trochu nevonících neoprénů. A začal boj, který připomínal kombinaci jógy, wrestlingu a pokusu nacpat meloun do síťovky. Po skupinové fotce „ Adept na Miss/Mr Vorvaň 2025“ jsme naskákali na loď a hurá na volný oceán! Pod vodou nás čekala barevná smršť rybiček a želva, která si nás zřejmě spletla se svými příbuznými. Připlavala tak blízko, že jsme se báli, že si nás adoptuje.

Odpoledne jsme se přesunuli pod palmy na piknik s rodiči. A že ti rodiče umí vařit! Dobroty mizely rychleji než naše baterky během celodenního focení. Odcházeli jsme přecpaní jak krocan na Díkůvzdání.

Poslední den ráno jsme se ještě naposledy nadechli vůně kreolského trhu, dokoupili suvenýry a vyzkoušeli šťávu z cukrové třtiny lisovanou přímo před námi.

Rodiče nás pak vzorně dovezli na letiště o 3,5 hodiny dřív. To jsme ale ještě netušili, že Air Mauritius jede v režimu „opravdu, ale opravdu pomalu, vždyť je čas“. Jedna! otevřená! přepážka! A paní u ní kontrolovala úplně všechno – pasy, kufry, batohy… chybělo už jen čtení z ruky a kontrola čísla bot.

A pak to přišlo: „Batoh může mít jen 7 kg.“ Nastalo ticho. Pak panika. A pak vzduchem začaly létat ananasy, čokolády, zimní bundy i kalhoty. Během minuty už nikdo z nás neměl kraťasy – zato všichni pět vrstev oblečení na sobě, abychom „ošálili systém“. Menší dárky jsme si lifrovali do kapes. Kapesní verze suvenýrů – doporučujeme!

Když jsme konečně paní u přepážky udělali dostatečně radost správným rozložením váhy, doběhli za námi pracovníci s pokynem: „Rychle! Za 20 minut to letí!“ Jenomže to by nebyl plnohodnotný zážitek, kdyby si nás ještě nevychutnali u skeneru. Všechno ven, boty dolů, powerbanky ukázat… ještě trochu a ptali by se i na jméno naší babičky a oblíbenou příchuť zmrzliny. K letadlu jsme doběhli pět minut před odletem. Naskákali jsme dovnitř a hurá na Mauricius! Zdravíme z Mauriciu a doufáme, že už žádné historky do naší knihy SURVIVOR nepřibydou.

P. S. – SURVIVOR EDITION: LETECKÁ APOKALYPSA

Mysleli jste si, že náš Erasmus-Survivor končí v letadle? Ale kdepak! To by bylo moc snadné.

Nejdřív nás vyděsila trajektorie letu, která vypadala, jako když dítě kreslí čmáranici na tablet. V jednu chvíli jsme si říkali, že pilot možná hledá Paříž podle hvězd… Ale trefil! Letadlo přistálo – a to byla ta poslední příjemná věc.

A pak začala pravá přežívačka.

Kvůli dvěma (!) otevřeným bezpečnostním přepážkám na tisíc lidí jsme se pomalu sunuli frontou rychlostí porouchané želvy. Výsledek? Ano, nestihli jsme letadlo.

Rozjela se hra zvaná „Kdo se nás zbaví rychleji?“

Air France: „To má řešit Air Mauritius.“

Air Mauritius: „To má řešit Air France.“

My mezitím: „My už jen chceme domůůů…“

A tak místo krásných plánů, že v neděli ve 12 dopoledne přistaneme v Praze, jsme zjistili, že letíme až v pondělí… a ještě na dvě skupiny. Jedna dopoledne, druhá odpoledne.

Děti brečely. Učitelky brečely v duchu. A taky trochu v duchu nadávaly na všechny aerolinky. Všichni už se viděli doma, v teplé sprše a posteli.

A aby toho nebylo málo – aerolinka nám oznámila, že na hotel a jídlo nárok nemáme.

A tak jsme zapli režim Český Buldok 2.0.Vytáhli jsme zákony. Argumenty. Oči plné odhodlání a lehké šílenosti. A světe div se – hotel i polopenzi máme!

Pokud všechno dobře dopadne, tak zítra snad SURVIVOR: REUNION EDITION konečně úspěšně ukončíme. Držte nám palce. Budeme to potřebovat.

Shrnutí Poslední článek na FB

Naše jesenická výprava je zpátky doma – unavená, šťastná a o mnoho silnější. Zažili jsme dvoutýdenní dobrodružství, které by vydalo na několik sezón reality show. Od teleportace přes půl světa (autobus–vlak–autobus–3× letadlo), přes tropické lijáky v horách, paragliding na korálech, potápění se želvou, až po leteckou apokalypsu v Paříži. A přežili jsme všechno. Doslova.

Chtěli bychom z celého srdce poděkovat škole La Salle Saint-Charles na Réunionu a jejich úžasným učitelům tělocviku za projekt, který dětem otevřel svět, posílil přátelství a dal jim zážitky, na které budou vzpomínat celý život. Děkujeme za neskutečnou péči, energii, chuť sdílet svůj ostrov, kulturu i dobrodružství.

Naši studenti obstáli v džungli, v horách, v oceánu i na letiších. Ale hlavně – obstáli spolu.

Děkujeme všem, kdo nám fandili.
A Réunionu vzkazujeme: Byl jsi nádherný, drsný a nezapomenutelný.