Jak jsme plavali k hladině vzdušného moře
1. 10. je krásné datum a také se z něj po ranním mrazíku a škrabání namrzlých skel aut vyklubal krásný den. V 6 hod. ráno se sešlo 12 studentů před gymnáziem a plni očekávání, radosti až mírné euforie, drobné nervozity a co nedodat, že i ospalosti, nastoupili do vozidel, která je odvážela na vypuštění sondy. Té sondy, kterou si už několik měsíců sestavovali, doplňovali, programovali, testovali…
Cesta s jednou zastávkou uběhla velmi rychle. Chvílemi se spalo, chvílemi se povídalo a ještě se i na sondě pracovalo. Cílem byl Český hydrometeorologický ústav v Praze – Kamýk. Tady nás čekaly balón, dostatek helia a hlavně kontrola techniky a odlet.
Na místo jsme dorazili s velkým předstihem. Běžně by se člověk mohl 1,5 hodiny poflakovat, opalovat, nudit se, ale to by nesměl být z Teamu R.U.R. Ačkoli lektor z akademie S.T.E.A.M ještě nedorazil, chopil se nás pan Pavel Žárský a udělal nám v improvizované posluchárně skvělou a velmi zajímavou přednášku o radiosondážním měření. Ve 12 hod. pak začala naše finální příprava k odletu. Připevnění baterií, které vydrží pracovat ve vysokém mraze, kontrola všech kontaktů, zkouška vysílání a příjmu, upevnění maskotů, kteří cestovali v sondě, navázání červeného padáčku… Na vypuštění je pouze jediný pokus. Vše proběhlo v pořádku, zalepili jsme sondu, nafouknul se balón a ve 13:35 sonda odstartovala.
Nastal mírně hektický čas. Sonda bude asi 2 hodiny stoupat. Za tuto dobu je potřeba dorazit na predikované místo dopadu vzdálené asi 100 km, najít zde vhodné (vyvýšené) místo a přejít do sledovacího módu. Zácpa v Praze nám na nervozitě neubrala… V pravý čas jsme doslova běželi s veškerou technikou (anténou, počítačem, kamerami, telefony se sledováním, vysílačkami a dalekohledy) na Kunětickou horu u Pardubic. Těsně před jejím vrcholem ve výšce 37 km balón nesoucí sondu praskl a nastal pád. Nejprve byl velmi rychlý, ale postupně se vzrůstajícím odporem vzduchu zpomaloval. Stihneme zaujmout pozici, při níž budeme mít možnost přijímat údaje GPS ze sondy co nejdéle, abychom ji pak našli? Zpočátku sonda mířila do lesa, později do rybníku u obce Pelechov či do lomu Brloh. Jak výška klesala a my stále přijímali souřadnice, věděli jsme, že zvolené místo pro sledování sondy bylo ideální. Vysílání sondy jsme slyšeli až do jejího dopadu na zem.
Následoval přesun na místo posledních souřadnic asi 30 km daleko. Stále ještě hrozilo hledání v kukuřičném poli. Pole tam skutečně bylo, ale již sklizené, takže na nás asi po 2 minutách hledání zasvítila oranžová koule. Mísila se radost s troškou zklamání pro pátrače, kteří si přáli při pátrání větší dobrodružství. To se jim ale v minutě splnilo.
Tým, který vypouštěl sondu ráno před námi, psal o pomoc. Jejich sonda jim uvízla na špičce vysokého stromu v lese. Protože bylo místo nedaleko a my měli horolezecké vybavení a ochotné lezce, rozhodli jsme se pokusit se sondu vyprostit. Po popojetí autem a asi kilometrovém pochodu lesem jsme došli na souřadnice, které druhý tým zadal. Stmívalo se, škrábalo nás ostružiní, všechny stromy byly stejné. Dlouho jsme nic nenašli. Druhý tým, který už dávno odjel, nám dal jiné souřadnice. Po pár telefonech se vše upřesnilo a správný strom se sondou byl nalezen - krásně vysoký, do dvou třetin bez větví. To už ale byla naprostá tma. Výstup na vršek by zabral aspoň dvě hodiny. Vyzkoušeli jsme stromolezeckou techniku a po pár metrech to vzdali. Unaveni a spokojeni, že tu naši sondu máme, jsme se nočním lesem vraceli k autům a zamířili domů.
Projekt však nekončí. Další velmi zajímavá část je před námi, a to je zpracování a vyhodnocení všech uložených dat, tvorba dalších dvou pracovních listů, příprava videa a závěrečné prezentace projektu a dopsání deníku.
